Jak se vyrovnat s názory ostatních na mezeru mezi zuby

Mezera mezi zuby není chyba. Není vadou. Není něčím, co bys měla opravit jen proto, že někdo jiný na to kouká a říká: „To vypadá divně.“ A přesto - pokud máš tu mezeru, víš, jak se to působí. Když se někdo usměje, když se někdo ohlédne, když ti někdo řekne: „A co to máš mezi zuby?“ - všichni to vidí. A většina z nich to nechává zaznít jako poznámku, ale jako soud.

Nejsi jediná. Tisíce lidí mají mezeru mezi zuby. Někteří ji mají od dětství, jiní ji získali po odstranění zubu, někdo ji má kvůli dědičnosti. V USA je to běžné - přes 20 % dospělých má viditelnou diastemu. V Německu a Česku se to často považuje za „neestetické“. Ale v Nigérii? V Indii? V mnoha kulturách je to znak krásy, štěstí, dokonce důvěryhodnosti. V Africe se mezera mezi zuby nazývá „osun“ a je předmětem pyšného výrazu. V Japonsku se nazývá „satoyama“ - a je spojována s nevinností a přirozeností.

Takže když ti někdo řekne: „To bys měla nechat vyplnit,“ neříká ti pravdu. Říká ti svůj vlastní kultura, svůj vlastní estetický standard. A ty nemusíš být jeho součástí.

Proč se to na tebe tak těžce působí?

Nejde o zuby. Jde o to, že tě někdo hodnotí podle toho, co vidí na tvém obličeji. A když je to něco, co nemůžeš skrýt - když to vidí každý, když to přijde jako první věc, kterou si někdo všimne - začneš si to připisovat. „Je to kvůli té mezeře, že mě někdo nechce?“ „Je to kvůli té mezeře, že se mi někdo neusměje?“

Tyto myšlenky nejsou pravdivé. Ale jsou silné. Protože lidský mozek je vyvinutý tak, aby hledal znaky nebezpečí - a když někdo zaváhá, když se zasměje, když se zamyslí, když se otočí - tvůj mozek si to přečte jako: „Něco je špatně.“

Nejsi jediná, kdo to prožívá. Mnoho žen, které se rozhodly nechat mezery mezi zuby, říká: „Největší boj nebyl s dentistou. Byl s tím, jak jsem se cítila, když mi někdo řekl: ‚Proč to nechceš opravit?‘“

Co se stane, když to necháš jako je?

Nic se nestane. Neztratíš přátel. Neztratíš práci. Neztratíš lásku. Většina lidí, kteří se na tebe podívají, si vůbec nevšimne mezery. A ti, co si všimnou, si ji většinou nezapamatují. Lidé si pamatují, jak se cítili v tvé přítomnosti. Ne to, jak vypadaly tvé zuby.

Podívej se na ty, kdo to mají a nechají. Některé z nejznámějších hereček a modelů na světě - například Vanessa Hudgens, Anna Kourníková, Marisa Tomei - mají mezery mezi zuby. A nikdo je nevnímá jako „nepřirozené“. Naopak - jejich úsměv je považován za autentický, přívětivý, působivý.

Nejde o to, jestli je mezera „krásná“. Jde o to, jestli je tvá. A když ji přijmeš jako část sebe, ostatní začnou přijímat ji také. Ne proto, že se změnila - ale proto, že jsi se změnila ty.

Co když to opravíš? Co když to necháš?

Neexistuje jediná správná cesta. Existují dvě možnosti - a obě jsou v pořádku.

Možnost 1: Necháš to tak, jak je.

Nejde o odmítnutí léčby. Jde o odmítnutí toho, že tvoje hodnota závisí na tom, co ti někdo řekne o tvých zubech. Pokud se rozhodneš nechat mezery - nech to. Neodůvodňuj to. Neopravuj se. Neříkej: „Ale já jsem to vlastně chtěla…“

Pokud to necháš, začneš se učit jedné věci: že tvoje hodnota není v rukou ostatních. A to je nejsilnější věc, kterou můžeš pro sebe udělat.

Možnost 2: Opravíš to.

Nejsi slabší, když se rozhodneš nechat mezery vyplnit. Nejsi „přizpůsobená“. Nejsi „poddaná“. Jsi jen někdo, kdo si řekl: „Chci, aby to vypadalo jinak.“ A to je úplně v pořádku.

Možnosti jsou různé: kompozitní výplně, ortodontie, korunky, vložky. Každá má své výhody a nevýhody. Kompozitní výplně jsou rychlé a levné - ale mohou se za pár let opotřebovat. Ortopedie je dlouhodobější, ale vyžaduje čas a trpělivost. Korunky jsou trvalé, ale vyžadují odstranění zdravého zubního materiálu.

Když se rozhoduješ, neptej se: „Co budou lidé říkat?“ Ptaj se: „Co mi dává klid? Co mi dává sílu? Co mi dává svobodu?“

Co říct, když ti někdo řekne: „Proč to nechceš opravit?“

Nemusíš odpovídat. Ale když chceš, tady jsou pár jednoduchých odpovědí, které ti pomohou:

• „Je to část mého úsměvu. A já ho mám ráda.“
• „Nemám na to důvod. A nechci ho vymyslet.“
• „Kdybych měla opravit každou věc, kterou někdo nechápe, tak bych už byla jiná osoba.“
• „Já to nemám jako vadu. Já to mám jako zvláštnost.“

Nemusíš být agresivní. Nemusíš být vysvětlující. Stačí klidná, jasná odpověď. A pak se otočíš a pokračuješ v životě.

Když se to stane - co dělat?

Je to normální, že tě to někdy zraní. I když víš, že to není vada - někdy tě to stihne. Někdy ti někdo řekne: „To je divné.“ A ty se zastavíš. A začneš se ptát: „Je to opravdu divné?“

Pak si dej chvíli. Napiš si to. Nebo promluv si s někým, kdo tě chápe. Nebo si připomeň: „Když bych měla opravit všechno, co někdo nechápe, tak bych už nebyla já.“

Nejsi vinen, že jsi jiná. Nejsi vinen, že jsi jinak krásná. Nejsi vinen, že máš mezery mezi zuby.

Co ti to dělá s sebevědomím?

Sebevědomí není o tom, jak vypadáš. Je o tom, jak se cítíš, když se díváš do zrcadla. Když se usměješ. Když mluvíš. Když necháš někoho, kdo ti říká, že jsi „neúplná“.

Mezera mezi zuby není problém. Problém je, když ti někdo řekne, že je. A ty mu věříš.

Když se rozhodneš přijmout svou mezery - ne jako výzvu, ne jako vadu, ale jako část sebe - začneš mít sílu, kterou nemůžeš koupit. Nemůžeš ji dostat od lékaře. Nemůžeš ji dostat od kosmetiky. Můžeš ji dostat jen tím, že se rozhodneš: „Já jsem v pořádku tak, jak jsem.“

Co dělat dál?

Nejsi sama. Najdi komunitu. Najdi lidi, kteří mají stejnou mezery. Najdi lidi, kteří nechají své zuby tak, jak jsou. Najdi lidi, kteří nechtějí být „ideální“. Najdi lidi, kteří vědí, že krása není jedna.

Podívej se na Instagram. Najdi hashtagy jako #diastemaorbeautiful, #gaptoothed, #naturalbeauty. Najdeš tam ženy, které se nebojí svého úsměvu. A ty můžeš být jedna z nich.

Nebo prostě začni vypadat do zrcadla a říkat si: „Tohle je já. A já jsem v pořádku.“

Nejsi něco, co je třeba opravit. Jsi něco, co je třeba přijmout.